Ptáček a pomeranč

siskin__by_byshirayuki-d6tc8t1
Byl jednou jeden ptáček, tuze rád létal po světě, byl to jeho vlastní svět, protože to tak chtěl. Avšak ostatní ptáčci nechápali proč je tak šťastný z létání, vždyť oni létají taktéž, aniž by z toho měli nějakou přehnanou radost. I tu se ho jednou některý z ptáčků zeptal:“Proč máš takovou radost z takové obyčejné věci, jako je létání? Vždyť přece létáme všichni je to naše přirozenost.“ „Ba ne“ odpověděl mu ptáček „To že všichni létáte, ještě neznamená že to umíte.“ pravil a odletěl s radostným štěbetáním pryč. Byl sám ve svém světě, bavilo ho to, nejraději měl, když si mohl po krásném letu usednout na svůj oblíbený strom o němž ani netušil, že plodí krásné a šťavnaté pomeranče. I stalo se, že byl krásný jarní den, na nebi ani mráček, sluneční paprsky hladily krajinu svým odpoledním svitem a teplým dotekem vyhřívaly stráně a všelijaká zákoutí. Ptáček právě dokončoval jeden ze svých krásných letů a usedl na svůj oblíbený pomerančovník, ale nějak se necítil dobře jako se obvykle cítil, zjistil že má strašlivou žízeň, v okamžik kdy se chystal zaletět ke studánce, aby zvlažil své hrdlo zavál nezvykle silný vánek a jeden z pomerančů se rozhoupal a upadl na zem. Ptáček byl zvědavý co to je, neboť tak krásnou a zářivou barvu, jakou osvětlilo slunce tento kus citrusového plodu ještě neviděl. Vyrazil tedy na zem a zkoumal pomeranč pohledem, jaké může zkoumat jen dítě, které poprvé spatří to co leží za hranicemi jeho pokoje. Všiml si, že plod je potlučený a cosi z něj vytéká na zem. Vonělo to svěžestí, v tom si vzpomněl na svou obrovskou žízeň, opatrně zabořil svůj zobáček do pomeranče a v tu ránu pocítil obrovský pocit štěstí a radosti, jaké mu nedal žádný z jeho letů po kraji. Bylo to lahodné, krásné a sladké. Od té doby ptáček létá stejně a přesto jinak po celém svém světě, ještě šťastnější než kdy dřív, nejenom že teď umí a ví jak létat, aby si to užil, ale hledá taktéž někoho, kdo je na tom stejně a spojil by s ním radost z létání.