Málo mluvím, hodně přemýšlím…..

V poslední době se setkávám u ostatních lidí s otázkou „Proč nemluvíš?“ nebo „Je ti něco? Jsi zamlklý.“ má cenu vůbec odpovídat? Lidé co málo mluví mají mnohé co říct, ale nechtějí. Raději budu přemítat a konstruovat v hlavě myšlenky, kterými obohatím sám sebe, než vynakládat mnohdy zbytečné úsilí, abych někomu popsal co mi právě probíhá v hlavě. Nehledě na to, že smršť myšlenek, která proběhne v hlavě jako jarní bouře, je často nepopsatelná slovy, nebo je zde nedostatek času. Je však zajímavé, že se to neděje u všech, stačí být naladěn na stejnou psyché vlnu, jako člověk se kterým hovořím a vše je jinak, myšlenky najednou dostávají ta pravá slova a já si hraji s větami jako slovotepec. Bohužel pro mě (nebo snad pro ostatní?!) se s takovými bytostmi setkávám poskrovnu. Za to se častěji setkávám s lidmi co dokáží mluvit snad i hodiny neřkuli dny, ale vlastně neřeknou nic, protože do svých slov nevkládají cit a smysl, jsou to jenom prázdné obálky, které rozhazují kolem sebe a o to více trpí lidé, kteří tyto obálky sbírají a otvírají v naději, že zde naleznou smysl. Někdy je prostě příjemné nic neříkat i s druhou osobou a hledět si do očí, které jsou branami do lidské duše.

Melancholie

Kráčím si temnou lesní cestou. Okolo se lehce vlní hnědé lístky stromů jejichž orchestrální motoriku řídí skomírající vánek. Je vlezlá zima a já se choulím do kabátu, který zadržuje poslední zbytky tepla mé vyhasínající duše. Přemýšlím, neboť vše kam až dokáže zrak dohlédnout je monotónní a nevysílá žádné háčky, které by byť lehounce zasekly jeden ze smyslů. Přemýšlím, ale nevím o čem, podvědomí mi nedovolí  ani zavadit o jednu z nitek, které probíhají v klubku myšlenek. Vím, že mozek mám zatížen a jediné co mi zbývá je čekat než zobrazí výsledek svého urputného počítání. Připadám si jako rachotící mlýnek na kávu, který mele 23 let, baví ho to, protože pokaždé mele jinou kávu, takže cítí nové vůně, ale na druhou stranu pořád jenom drtí zrnka a nic jiného. Chci sejít z té lesní cesty, stromy mi brání a spiklenecky svírají svými větvemi a kmeny nepropustnou bariéru. Zrak uzří, zářivé světlo a tělo přes svou fyzickou nevýhodu stále tlačí na ty hrubé dřeviny, ne, nepustí mě tam, pokořený lesem se vracím na cestu jejíž konec je v nedohlednu, ale přijde, určitě přijde. Obohacen obrazem světla, který se mi otiskl do duše tak dokonale, že by i mnozí tiskaři záviděli pokračuji dále, jo po cestě se jde snáze a jednou mi ty stromy uhnou, protože budu chtít. Z podvědomí cinkne zvoneček a na podnosu leží výsledek. Dívám se, je tam lísteček se vzkazem, „Nechávej si city a pocity pro sebe, nebaví nás to pořád balit do dárku a odesílat druhý lidem, je to únavné a zničující.“ Tak fajn. Opět budu to co jsem byl, ale tentokráte, protože to tak chci.