Tiché šílenství

Deviant_insanity_by_AquaSixioŽil byl jeden člověk, tichá bytost, která měla ráda svůj klid. Dokázal si svůj klid udržet, vždy a za všech okolností, ať už více či méně. Většiny lidí si nevšímal a byl rád, když si jej ostatní také nevšímali. Proč? Neboť měl neblahou zkušenost, že většina takových lidí, nejsou tím čím chtějí být a ukrývají pod rouškami lží svou pravou tvář, která teprve stojí za to poznání. Občasné pokusy obou stran o poznání skoro vždy vedly k lžím, avšak bytost nezahořkla, jenom zmírnila frekvenci takovýchto sociálních interakcí získajíc nálepku asociál, blázen, podivín, bylo mu to jedno, neměl potřebu vyvracet nálepky, škatulky a cejchy jeho osoby. Má pár opravdu blízkých přátel, kteří jej chápou, jsou normální, normální v podání této bytosti. Když už jsme u těch škatulek a nálepek, dala by se bytost označit za introverta, ona bytost by o sobě prostě říkala, že jenom je taková jaká chce být, pravdivá, upřímná a hodná. Ačkoliv je málomluvná, dokáže přenést do slov více pravdy, než řečníci, kteří mluví několik hodin. Nemyslí si, že je lepší než lidi okolo, to by ho ani ve snu nenapadlo, takovéto rozsudky vynášet. Myšlení má klidné, plynulé a přesto chaotické, rád si žije ve svém vlastním světě, přestože ví, že je imaginární, také ví, že je lepší než ten reálný, který jej obklopuje a někdy i svírá ve svých chladných prstech. Můžeme ho z vnějšku spatřit, jak dělá ty samé věci, pobývá na těch samých místech, protože se mu to líbí, nebo protože je mu jedno kde se nachází, daleko více je pro něj důležité co u toho cítí a komu své city svěřuje. Má také rád tvorbu či umění, pro něj je vše co lidé tvoří uměním, většina lidí takto vyjadřuje své emoce, které jiným způsobem nedokáže uvolnit do vesmíru. Dříve bytost, žila skoro bez emocí a nelíbilo se mu to, tak to změnil, teď si užívá jak hořkých tak sladkých chvil na své životní pouti, doufajíce, že na konci, řekne „Ano, tak jsem chtěl aby to bylo, děkuji“. Bytost má spousty snů, které si chce splnit, ale ještě se teprve učí vykračovat rázným krokem ze své komfortní zóny, ale jednou mu to půjde jako po másle, věří že ano, má přece blízko svého srdce hřejivé ruce, další tiché bytosti, které jednou nahlas a krásně popíše všechny emoce, které směřují jejím směrem. Zatím to neumí tak dobře jak by chtěl, ale snaží se usilovně o to, aby tohoto cíle dosáhl.

Uniformní upjatost

uniformitySvět. Lokální svět. Váš lokální svět. Osobní svět ve kterém každý „žije“. Je zde krásný uniformní, rádoby čistý až sterilní. Chce být něčím „normálním“, chce být pro všechny stejný a prý jim přinášet radost. Jediné co jim však přináší je uniformnost, šeď, nic víc. Žádné kouzelné pozlátko, který by ošálilo pár myslí se nekoná. Systém založený na neúnavných repetitivních činnostech, které mají dávat smysl. Nedávají jej. Nesmyslnost věcí dosáhla takového stavu normálnost, že se z nich stávají věci, které dávají smysl v okamžiku, kdy člověk zjistí, že cíl věcí je něco co mu nepřináší štěstí a to je prý v pořádku. Aha, tak to se mi nelíbí, mám se ozvat? Ne. Proč? Byl bych ušlapán množstvím nohou, které patří tělům jejichž ruce se bijí o vypnutou hruď, protože chtějí svou šeď. Rezignuji na hlasitý nesouhlas se stavem věcí, společnosti, šedi, systému. Příliš mnoho energie pro mizerný výsledek. Raději si v okolním chladném světě vytvořím svůj makrosvět, který mi bude vyhovovat, ve kterém se mohu schovat před tyrany zdravého rozumu. Co dál? Co realita? Kam se poděla, když ji mám ve světě, kde nikdo krom mě nebyl? Žiji v mimorealitě? Jsem blázen? Raději se neptat, blázen pro sebe bláznem není. Někdo se ozve, tak to prostě přijmi, ten svět co je okolo tebe, tu šeď. Proč? Protože mi nic jiného nezbývá? Ach ta krátkozrakost, vždy je nekonečně mnoho řešení, vždy se dají najít nové dveře, kterými se dá projít, chce to čas, rozhled a stav klidnější mysli. Užívejte si šeď nebo barevnost. Já chci být šťastný a to zakázáno není, vlastně ono není zakázáno nic, vše je možné, chcete to? Udělejte to. Jediné co můžete ztratit je část energie, kterou jste do úsilí vložili, ale ta dá se obnovit a čerpat.

Myšlenková bouře

Nevím, jak sepsat to co právě teď cítím, nějak prostě na mě dolehl opět po dlouhé době tolik nenáviděný splín a iracionální smutek. Ach jo. Vím, že to přejde, ale teď se prostě cítím naprosto pod psa, je to nejspíš přirozená obranná reakce nervového systému proti tomu systému společenskému, který prostě asi nikdy moc nebudu mít rád a stále proti němu nějak vnitřně bojuji a snažím se, aby mě to nepohltilo, protože to je přesně to čím se stát nechci, chci být sám sebou, alespoň částečně, když ne celý, já se prostě nevzdám a vzdávat se v žádném případě nechci. Trochu odbočka od mých současných myšlenek, zjistil jsem, že má mysl skvěle pracuje pokud je tělo unavenější, nebo to snad není práce myšlenkových pochodů, ale pouze ty špatné myšlenky prolomily ten pomyslný obranný val, který mám postavený ve svém myšlenkovém vesmíru? Těžko říct, ale spousty myšlenkových vláken třeba nyní dokáži krásně zachytit a otáčet si je zkoumajíc je ze všech možných i nemožných úhlů. Pokud někdy budu spisovatel alespoň nějakého krátkého textu či alespoň brakové literatury jsem si jist, že ji bud psát v pozdních zimních večerech při sklence vína a přemýšlet a psát až do ranních hodin. Zpět k mému přemýšlení, už zase cítím jak to odeznívá a mé tělo se začíná nořit do hlubin spánku a moře myšlenek, ještě před chvílí  rozbouřené začíná být zase klidné a jeho povrch je jako zrcadlo. Je to tak správně, je to prostě správný postup nebo mi mysl ukazuje všetečné, ale zároveň důležité ozvěny, kterých si mám všímat, zatímco já je ignoruji s pocitem, že je vnitřně řeším? Nevím, prostě a jednoduše nevím, ale chtěl bych vědět, chci tyto věci mít vyřešené, protože trápení myšlenkami, je daleko horší než jakékoliv mučení španělské inkvizice. Chci být volný, zatímco společnost se mě snaží svázat, chci žít úplně jiný život, zatímco bojuji s tím co mi společnost nabízí a snažím se sám sebe bláhově přesvědčit, že je to tak dobře, není, vím to, udělám s tím něco? Ach, to je jednoduchá a zároveň složitá otázka, na kterou prostě neznám odpověď, protože samotnou duši by to asi začalo trhat na kusy, což je věc, které se chci vyhnout, alespoň do doby než to bude nezbytně nutné. Celý tento text, je zároveň možná až šíleně nesmyslný, protože se jedná o surové myšlenky mé duše, kterou v daný okamžik nedokáži mnohdy uchopit ani já a nechce se mi to tu upravovat do květnatých literárních útvarů, protože si to tyto výbuchy myšlenek ve vesmíru nezaslouží.

Dvacet čtyři – Zlomeno?

Zdravím všechny mé přisluhovače, démony a normální lidi co z nějakého důvodu chtějí číst následující slova. Circa před tři sta šedesáti čtyřmi dny jsem publikoval článek, teda spíše kousek depresivního textu s názvem „Dvacet tři – čas to zlomit“, kde si pozorný čtenář ……. no dobrá i nepozorný mohl všimnout, že jsem chtěl životní změnu. Docela dlouho se nic nedělo, bylo to nejspíš způsobeno mou lhostejností a rezignací na jakékoliv změny. Proč? S odstupem času mohu říci „Proto!“, bylo to prostě období, kdy jsem byl již znaven myšlenkami na světlejší zítřky a tyto myšlenky mě už spíše deprimovaly, než aby dodávaly odvahu k nějakému razantnímu kroku, který by odstartoval něco, něco lepšího, něco jiného, prostě něco co by nevypadalo jako plahočení se ve stejné životní bažině, kde jsem již stěží držel hlavu a duši nad hladinou a já se pomalu začal topit. Dost ale takového temného uvažování, protože dnes vám chci říct, že jsem nakonec z pomyslné bažiny vystoupil a jako bájný fénix znovu vzplanul z popela (ach ta květomluva), oproštěn od všeho špatného a konečně a nefalšovaně si užíval něčeho čemu se říká život. Ano žiji, nepřežívám a užívám. A co byla ta kouzelná přísada, co mi scházela abych utvořil dokonalý životní lektvar? Láska. Pravá, osudová, krásná, úžasná, životní (o úžasném humorném příběhu dvou zamilovaných introvertů jednadvacátého století někdy jindy). Víte, v dnešní době není asi nic těžkého najít si nějaký protějšek, jenom proto, že vám to společnost tak nějak vnucuje či nepřímo nařizuje, ale bohužel se mi zdá, že na pravou lásku se dnes tak nějak zapomíná, proto jsem byl mile překvapen, když jsem tu svou náhodně, osudově a krásně našel, tedy lépe řečeno sestoupila z nebes a to takovou náhodou, že výhra ve sportce je vůči tomu, velice pravděpodobná. A tak jsem potkal Lucku, bytost z nebes, zářící v mém Vesmíru jako životodárná hvězda. A konečné shrnutí? Je to skvělé, jsem šťastný, zamilovaný a na nějaký čas spokojený, protože vždy může být ještě lépe, ale také i hůře, je jen na nás jak si to utvoříme. Takže zvedám imaginární číši a připíjím na zdraví, štěstí a hlavně na prožívání života, protože přesně pro tohle tady jsme, abychom si užívali, nesvazovaly se podivnými pravidly společnosti, protože prostě proč, vždyť to nedává smysl, žít život, který není náš nebo se nám nelíbí. Sečteno, podtrženo, zlomil jsem to. PS: Ano už teď jsem si určil další cíl, obnova životních koníčků a dělání věcí co mě baví.

 

„Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…“

-William Shakespeare