Neschopnost

paralysedMám spoustu hmotných a hlavně nehmotných věcí, které mi patří, ale většinu svého času si snad říkám, že nejsou ani moje. Cítím se nesvůj, no bodejť by ne, když se toulám po cestě jednoho života, který se klikatí prostorem nekonečného vesmíru. Žiji?! Fyziologický stav mého těla napovídá, že prý ano. V hlavě ovšem víří pochybnosti nad stavem věcí, které jsou mi cizí, nejsou moje, tedy alespoň některé kousky a přesto je mám. Pche, pár kousků, to je nic, to se dá přežít, ano dá, ale za cenu, že nebudu kompletní, svůj.

V přežívání a žití vidím setsakramentský rozdíl. Cítím se ztracen, snad ne zatracen. Komplikované věci se mi záhadným způsobem, který obdivuje spousta lidí ač o to nestojím, řeší záhadně sama. Ovšem co věci jednoduché? Ach ano, s těmi mám trápení, chaos je střídán rozhodovací paralýzou, nahlas se slyším, říkat, že mi je to jedno, někde uvnitř však cítím, že mi to jedno není a být nemělo. Možná je to způsobeno tím, že jsem stavěn před tolik jednoduchých rozhodnutí, až jsem si vypěstoval určitou ignoraci. Typický stav pak vypadá takto: „Co si dáš na jídlo?“, prásk, svět myšlenek byl smeten z povrchu duše a stojím v nicotě, „Mně je to jedno“. A tak to mám se spoustou věcí, štve mě to, neuvěřitelně mě to štve, většinu lidí napadne milión a jedna věc co by si v tu chvíli dalo. Schází mi kreativita, nápady, rozmanitost a udržitelnost takových myšlenek. Abych se toho zbavil potřebuji, ne vlastně chci se dozvědět proč to tak je a následně to řešit. V současnosti nemám žádný odrazový můstek, co můstek ani pitomý mostík, ze kterého bych alespoň poskočil dále. Jsem zaseknutý na mrtvém bodu. Prosím o pomoc, já si totiž nejsem schopen pomoci sám. Do doby než, mi někdo ukáže cestu, či mě postrčí dále budu akorát bloudit labyrintem melancholie obklopený náhodnými emocemi, které uprostřed toho všeho tryskají jako porouchaná kašna

Pokoj lidem dobré vůle

___silence____by_artmguyPax hominibus bonae voluntatis – Tak praví latinské přísloví, které je myslím zapsáno i v bibli, ach jak ono je to pravdivé, lidé s dobrou vůlí chtějí svůj klid, nechtějí být středobodem pozornosti ostatních. Chtějí, aby jim všichni prostě a jednoduše dali pokoj, snaží se žít s trochou té dobré vůle svým vlastním životem. Je jasné, že svět je plný dalších lidí, proto to není stoprocentně udržitelný stav, mnohovesmíry všech ostatních se vzájemně ovlivňují, doplňují a ruší. Pokud vám někdy někdo, koho znáte jako milého a dobrotivého člověka řekl ať mu dáte pokoj, byl právě na pokraji toho, že ho vše prostě štvalo jenom svou přítomností a existencí, chtějí vlastně takoví lidé vůbec existovat? Určitě ano, ale pokud se zrovna nachází ve stavu, kdy vyřkne tuto větu chce, aby mu dali buď opravdu všichni pokoj, nebo chce, aby se jeho existence rozletěla do miliardy střípku, které rozfouká vánek času. Pokud už se uchýlí k tomu, aby dal svým emocím slova a popsal trochu své trápení, je pro mnohé toto trápení nepochopeno a zameteno pod koberec prostosti a jednoduchosti, zde pohoří i velcí empatikové, kteří se usilovně snaží do oné osobnosti vcítit, aby pochopili co je vlastně na tom všem zatěžuje. Nepochopí, jsou nepochopeni zaškatulkovaní jako ti divní. Jsem divný, chci momentálně klid, chci mít u sebe blízké přátelé či milovanou osobu, která to pochopí a přejde to mlčením, protože ticho je pro nás všelék, kterému se v tomto uspěchaném a rychlém světě jen tak nedostaneme, je to tak podpultové zboží, že jsme ochotni platit nesmyslně vysoké ceny v apatyce života. Banálnosti, ruch, kam spěchat lidé? Běžíte životem takovou rychlostí, až se vám vytvoří tunelové vidění vlastní cesty života a před cílem zpomalujete, uvědomujete si, že jste vlastně proběhli životní tratí, která vás v lepším případě velmi málo naplnila, v tom horším zjistíte, že máte obuty cizí tretry. Další blogový zápisek, který je jen pro mě? Pro mou šílenou osobnost? Výkřikem do tmy? Možná, možná ne. Chci zavřít oči a unášet se proudem klidu, jež mě zanese do moře ticha, božského ticha, kde tu a tam zazní líbezná hudba života, který si přeji a chci.  A také je dobré nezapomínat, že v tichu se krásně naslouchá i těm tichým hláskům, které šepotají o pomoc a porozumění, nebo naopak nabízí vlídnost a laskavost.