Mám spoustu hmotných a hlavně nehmotných věcí, které mi patří, ale většinu svého času si snad říkám, že nejsou ani moje. Cítím se nesvůj, no bodejť by ne, když se toulám po cestě jednoho života, který se klikatí prostorem nekonečného vesmíru. Žiji?! Fyziologický stav mého těla napovídá, že prý ano. V hlavě ovšem víří pochybnosti nad stavem věcí, které jsou mi cizí, nejsou moje, tedy alespoň některé kousky a přesto je mám. Pche, pár kousků, to je nic, to se dá přežít, ano dá, ale za cenu, že nebudu kompletní, svůj.
V přežívání a žití vidím setsakramentský rozdíl. Cítím se ztracen, snad ne zatracen. Komplikované věci se mi záhadným způsobem, který obdivuje spousta lidí ač o to nestojím, řeší záhadně sama. Ovšem co věci jednoduché? Ach ano, s těmi mám trápení, chaos je střídán rozhodovací paralýzou, nahlas se slyším, říkat, že mi je to jedno, někde uvnitř však cítím, že mi to jedno není a být nemělo. Možná je to způsobeno tím, že jsem stavěn před tolik jednoduchých rozhodnutí, až jsem si vypěstoval určitou ignoraci. Typický stav pak vypadá takto: „Co si dáš na jídlo?“, prásk, svět myšlenek byl smeten z povrchu duše a stojím v nicotě, „Mně je to jedno“. A tak to mám se spoustou věcí, štve mě to, neuvěřitelně mě to štve, většinu lidí napadne milión a jedna věc co by si v tu chvíli dalo. Schází mi kreativita, nápady, rozmanitost a udržitelnost takových myšlenek. Abych se toho zbavil potřebuji, ne vlastně chci se dozvědět proč to tak je a následně to řešit. V současnosti nemám žádný odrazový můstek, co můstek ani pitomý mostík, ze kterého bych alespoň poskočil dále. Jsem zaseknutý na mrtvém bodu. Prosím o pomoc, já si totiž nejsem schopen pomoci sám. Do doby než, mi někdo ukáže cestu, či mě postrčí dále budu akorát bloudit labyrintem melancholie obklopený náhodnými emocemi, které uprostřed toho všeho tryskají jako porouchaná kašna
