Všetečné otázky všetečných lidí

small_talk_by_relep

„Tak co jak bylo na dovolené?“, „Co říkala, když jsi u ní byl?“, „Proč jsi šel na záchod?“, „Máš se dobře?“………… otázky, otázky na které lidé ode mě dostanou velice jednoduchou mnohdy jednoslovnou odpověď. Nepředpokládám, že bych k takovým otázkám řekl něco více věcného, než „Dobře“, „Nic“, „Protože se mi chtělo“, „Ano“. Žel mnohým bytostem takové odpovědi nestačí a pokládají, další podotázky, které směřují ad absurdum. A takoví lidé se cítí ještě býti uraženi, pokud jim nechci dále odpovídat, neboť to vážně odporuje mé vnitřní logice a vyhodnocuji to jako nesmysl.

Prosím nebuďte takovými lidmi, pokud uvidíte na někom, že mu tyto přitroublé až směšné otázky pomáhají vařit krev v žilách přestaňte, nebo se alespoň nedivte, až vám takový člověk odsekne nějakou nepříjemnou větou. Je přeci na světě a v životě tolik jiných otázek a témat o čem se bavit a pokud vás nic nenapadá, tak si asi s druhým člověkem nemáte co říct a měli byste raději taktně mlčet, než hnát toto úmorné kolo small talku do míst, kde se rozhodně nechce ani jedna z účastněných osob nacházet.

 

Off topic bottom line: Chci více přispívat na svůj blog, takže očekávejte větší frekvenci mých trapných ublognutí s méně písmenky.

Nicota

voidNynější počasí přímo vybízí k tomu, aby se člověk zamýšlel, protože horko a neschopnost dobrého spánku je značně vysoko. Člověk si nakonec říká, zda-li neprochází biblickým očistcem, aby nakonec skončil v blížícím se pekle, kde se utká s veškerými démony své rozlehlé duše. Očistec, hmm, není pro tuto chvíli lepšího přirovnání, není náhoda, že matka Příroda svým pekelným žárem životodárné hvězdy nechává spalovat naše fyzické schránky. Spálí se schránka a co zbude? Nicota na planinách lidských duší? Nebo povstane jako bájný fénix z popela náš čistý a hřejivý prapůvod, který v sobě nosíme, ale málo ukazujeme? Píši slova, která zdánlivě nedávají smysl, nebo smysl dávají, ale jenom mně. Je to začátek něčeho pozitivního nebo se jen vyvalil další odpad ze stoky myšlenek? Otázky, samé otázky šílené, choré bytosti, nebo jen další revolta v hlavě, která má odstartovat změnu, velkou změnu, jednu z těch životních, které vedou po propletené cestě životem, který je z velké části tvořen nicotnými skutky a činy. Tisíce otázek, které chci s jednou jinou bytostí řešit, chci se v tomto konkrétním stavu jednou necítit sám, chci aby jsi zde byla a natáhla pomocnou ruku a svými vlahými slovy uklidnila roztěkanou mysl. Jednou to přijde, doufám. Do té doby se budu v jistých částech bouřlivé mysli pohybovat sám na ztrouchnivělém člunu, který každou chvilku hrozí potopením. Ach přiděláváme si v životě tolik malicherných a uměle vytvořených starostí, ale proč? Nejde proti tomu bojovat věčně, mysl se unaví, hlava rezignuje a staneš se tím čím tolik pohrdáš. Děkuji, nechci, raději trávit zbytek současného života v smutku a bolestných emocích, než se oddávat přihlouplému systému, který po nás chtějí všichni ostatní, jen my samotní ne. Prý na nás čeká někde v na ose času spasení, pro všechny je daleko, ale pro jednotlivce docela blízko a vždy na dosah ruky, stačí udělat ten správný krok, který je obtížný, složitý a musí se do něj vložit vše nebo nic.

Neschopnost

paralysedMám spoustu hmotných a hlavně nehmotných věcí, které mi patří, ale většinu svého času si snad říkám, že nejsou ani moje. Cítím se nesvůj, no bodejť by ne, když se toulám po cestě jednoho života, který se klikatí prostorem nekonečného vesmíru. Žiji?! Fyziologický stav mého těla napovídá, že prý ano. V hlavě ovšem víří pochybnosti nad stavem věcí, které jsou mi cizí, nejsou moje, tedy alespoň některé kousky a přesto je mám. Pche, pár kousků, to je nic, to se dá přežít, ano dá, ale za cenu, že nebudu kompletní, svůj.

V přežívání a žití vidím setsakramentský rozdíl. Cítím se ztracen, snad ne zatracen. Komplikované věci se mi záhadným způsobem, který obdivuje spousta lidí ač o to nestojím, řeší záhadně sama. Ovšem co věci jednoduché? Ach ano, s těmi mám trápení, chaos je střídán rozhodovací paralýzou, nahlas se slyším, říkat, že mi je to jedno, někde uvnitř však cítím, že mi to jedno není a být nemělo. Možná je to způsobeno tím, že jsem stavěn před tolik jednoduchých rozhodnutí, až jsem si vypěstoval určitou ignoraci. Typický stav pak vypadá takto: „Co si dáš na jídlo?“, prásk, svět myšlenek byl smeten z povrchu duše a stojím v nicotě, „Mně je to jedno“. A tak to mám se spoustou věcí, štve mě to, neuvěřitelně mě to štve, většinu lidí napadne milión a jedna věc co by si v tu chvíli dalo. Schází mi kreativita, nápady, rozmanitost a udržitelnost takových myšlenek. Abych se toho zbavil potřebuji, ne vlastně chci se dozvědět proč to tak je a následně to řešit. V současnosti nemám žádný odrazový můstek, co můstek ani pitomý mostík, ze kterého bych alespoň poskočil dále. Jsem zaseknutý na mrtvém bodu. Prosím o pomoc, já si totiž nejsem schopen pomoci sám. Do doby než, mi někdo ukáže cestu, či mě postrčí dále budu akorát bloudit labyrintem melancholie obklopený náhodnými emocemi, které uprostřed toho všeho tryskají jako porouchaná kašna

Pokoj lidem dobré vůle

___silence____by_artmguyPax hominibus bonae voluntatis – Tak praví latinské přísloví, které je myslím zapsáno i v bibli, ach jak ono je to pravdivé, lidé s dobrou vůlí chtějí svůj klid, nechtějí být středobodem pozornosti ostatních. Chtějí, aby jim všichni prostě a jednoduše dali pokoj, snaží se žít s trochou té dobré vůle svým vlastním životem. Je jasné, že svět je plný dalších lidí, proto to není stoprocentně udržitelný stav, mnohovesmíry všech ostatních se vzájemně ovlivňují, doplňují a ruší. Pokud vám někdy někdo, koho znáte jako milého a dobrotivého člověka řekl ať mu dáte pokoj, byl právě na pokraji toho, že ho vše prostě štvalo jenom svou přítomností a existencí, chtějí vlastně takoví lidé vůbec existovat? Určitě ano, ale pokud se zrovna nachází ve stavu, kdy vyřkne tuto větu chce, aby mu dali buď opravdu všichni pokoj, nebo chce, aby se jeho existence rozletěla do miliardy střípku, které rozfouká vánek času. Pokud už se uchýlí k tomu, aby dal svým emocím slova a popsal trochu své trápení, je pro mnohé toto trápení nepochopeno a zameteno pod koberec prostosti a jednoduchosti, zde pohoří i velcí empatikové, kteří se usilovně snaží do oné osobnosti vcítit, aby pochopili co je vlastně na tom všem zatěžuje. Nepochopí, jsou nepochopeni zaškatulkovaní jako ti divní. Jsem divný, chci momentálně klid, chci mít u sebe blízké přátelé či milovanou osobu, která to pochopí a přejde to mlčením, protože ticho je pro nás všelék, kterému se v tomto uspěchaném a rychlém světě jen tak nedostaneme, je to tak podpultové zboží, že jsme ochotni platit nesmyslně vysoké ceny v apatyce života. Banálnosti, ruch, kam spěchat lidé? Běžíte životem takovou rychlostí, až se vám vytvoří tunelové vidění vlastní cesty života a před cílem zpomalujete, uvědomujete si, že jste vlastně proběhli životní tratí, která vás v lepším případě velmi málo naplnila, v tom horším zjistíte, že máte obuty cizí tretry. Další blogový zápisek, který je jen pro mě? Pro mou šílenou osobnost? Výkřikem do tmy? Možná, možná ne. Chci zavřít oči a unášet se proudem klidu, jež mě zanese do moře ticha, božského ticha, kde tu a tam zazní líbezná hudba života, který si přeji a chci.  A také je dobré nezapomínat, že v tichu se krásně naslouchá i těm tichým hláskům, které šepotají o pomoc a porozumění, nebo naopak nabízí vlídnost a laskavost.

Tiché šílenství

Deviant_insanity_by_AquaSixioŽil byl jeden člověk, tichá bytost, která měla ráda svůj klid. Dokázal si svůj klid udržet, vždy a za všech okolností, ať už více či méně. Většiny lidí si nevšímal a byl rád, když si jej ostatní také nevšímali. Proč? Neboť měl neblahou zkušenost, že většina takových lidí, nejsou tím čím chtějí být a ukrývají pod rouškami lží svou pravou tvář, která teprve stojí za to poznání. Občasné pokusy obou stran o poznání skoro vždy vedly k lžím, avšak bytost nezahořkla, jenom zmírnila frekvenci takovýchto sociálních interakcí získajíc nálepku asociál, blázen, podivín, bylo mu to jedno, neměl potřebu vyvracet nálepky, škatulky a cejchy jeho osoby. Má pár opravdu blízkých přátel, kteří jej chápou, jsou normální, normální v podání této bytosti. Když už jsme u těch škatulek a nálepek, dala by se bytost označit za introverta, ona bytost by o sobě prostě říkala, že jenom je taková jaká chce být, pravdivá, upřímná a hodná. Ačkoliv je málomluvná, dokáže přenést do slov více pravdy, než řečníci, kteří mluví několik hodin. Nemyslí si, že je lepší než lidi okolo, to by ho ani ve snu nenapadlo, takovéto rozsudky vynášet. Myšlení má klidné, plynulé a přesto chaotické, rád si žije ve svém vlastním světě, přestože ví, že je imaginární, také ví, že je lepší než ten reálný, který jej obklopuje a někdy i svírá ve svých chladných prstech. Můžeme ho z vnějšku spatřit, jak dělá ty samé věci, pobývá na těch samých místech, protože se mu to líbí, nebo protože je mu jedno kde se nachází, daleko více je pro něj důležité co u toho cítí a komu své city svěřuje. Má také rád tvorbu či umění, pro něj je vše co lidé tvoří uměním, většina lidí takto vyjadřuje své emoce, které jiným způsobem nedokáže uvolnit do vesmíru. Dříve bytost, žila skoro bez emocí a nelíbilo se mu to, tak to změnil, teď si užívá jak hořkých tak sladkých chvil na své životní pouti, doufajíce, že na konci, řekne „Ano, tak jsem chtěl aby to bylo, děkuji“. Bytost má spousty snů, které si chce splnit, ale ještě se teprve učí vykračovat rázným krokem ze své komfortní zóny, ale jednou mu to půjde jako po másle, věří že ano, má přece blízko svého srdce hřejivé ruce, další tiché bytosti, které jednou nahlas a krásně popíše všechny emoce, které směřují jejím směrem. Zatím to neumí tak dobře jak by chtěl, ale snaží se usilovně o to, aby tohoto cíle dosáhl.

Uniformní upjatost

uniformitySvět. Lokální svět. Váš lokální svět. Osobní svět ve kterém každý „žije“. Je zde krásný uniformní, rádoby čistý až sterilní. Chce být něčím „normálním“, chce být pro všechny stejný a prý jim přinášet radost. Jediné co jim však přináší je uniformnost, šeď, nic víc. Žádné kouzelné pozlátko, který by ošálilo pár myslí se nekoná. Systém založený na neúnavných repetitivních činnostech, které mají dávat smysl. Nedávají jej. Nesmyslnost věcí dosáhla takového stavu normálnost, že se z nich stávají věci, které dávají smysl v okamžiku, kdy člověk zjistí, že cíl věcí je něco co mu nepřináší štěstí a to je prý v pořádku. Aha, tak to se mi nelíbí, mám se ozvat? Ne. Proč? Byl bych ušlapán množstvím nohou, které patří tělům jejichž ruce se bijí o vypnutou hruď, protože chtějí svou šeď. Rezignuji na hlasitý nesouhlas se stavem věcí, společnosti, šedi, systému. Příliš mnoho energie pro mizerný výsledek. Raději si v okolním chladném světě vytvořím svůj makrosvět, který mi bude vyhovovat, ve kterém se mohu schovat před tyrany zdravého rozumu. Co dál? Co realita? Kam se poděla, když ji mám ve světě, kde nikdo krom mě nebyl? Žiji v mimorealitě? Jsem blázen? Raději se neptat, blázen pro sebe bláznem není. Někdo se ozve, tak to prostě přijmi, ten svět co je okolo tebe, tu šeď. Proč? Protože mi nic jiného nezbývá? Ach ta krátkozrakost, vždy je nekonečně mnoho řešení, vždy se dají najít nové dveře, kterými se dá projít, chce to čas, rozhled a stav klidnější mysli. Užívejte si šeď nebo barevnost. Já chci být šťastný a to zakázáno není, vlastně ono není zakázáno nic, vše je možné, chcete to? Udělejte to. Jediné co můžete ztratit je část energie, kterou jste do úsilí vložili, ale ta dá se obnovit a čerpat.

Myšlenková bouře

Nevím, jak sepsat to co právě teď cítím, nějak prostě na mě dolehl opět po dlouhé době tolik nenáviděný splín a iracionální smutek. Ach jo. Vím, že to přejde, ale teď se prostě cítím naprosto pod psa, je to nejspíš přirozená obranná reakce nervového systému proti tomu systému společenskému, který prostě asi nikdy moc nebudu mít rád a stále proti němu nějak vnitřně bojuji a snažím se, aby mě to nepohltilo, protože to je přesně to čím se stát nechci, chci být sám sebou, alespoň částečně, když ne celý, já se prostě nevzdám a vzdávat se v žádném případě nechci. Trochu odbočka od mých současných myšlenek, zjistil jsem, že má mysl skvěle pracuje pokud je tělo unavenější, nebo to snad není práce myšlenkových pochodů, ale pouze ty špatné myšlenky prolomily ten pomyslný obranný val, který mám postavený ve svém myšlenkovém vesmíru? Těžko říct, ale spousty myšlenkových vláken třeba nyní dokáži krásně zachytit a otáčet si je zkoumajíc je ze všech možných i nemožných úhlů. Pokud někdy budu spisovatel alespoň nějakého krátkého textu či alespoň brakové literatury jsem si jist, že ji bud psát v pozdních zimních večerech při sklence vína a přemýšlet a psát až do ranních hodin. Zpět k mému přemýšlení, už zase cítím jak to odeznívá a mé tělo se začíná nořit do hlubin spánku a moře myšlenek, ještě před chvílí  rozbouřené začíná být zase klidné a jeho povrch je jako zrcadlo. Je to tak správně, je to prostě správný postup nebo mi mysl ukazuje všetečné, ale zároveň důležité ozvěny, kterých si mám všímat, zatímco já je ignoruji s pocitem, že je vnitřně řeším? Nevím, prostě a jednoduše nevím, ale chtěl bych vědět, chci tyto věci mít vyřešené, protože trápení myšlenkami, je daleko horší než jakékoliv mučení španělské inkvizice. Chci být volný, zatímco společnost se mě snaží svázat, chci žít úplně jiný život, zatímco bojuji s tím co mi společnost nabízí a snažím se sám sebe bláhově přesvědčit, že je to tak dobře, není, vím to, udělám s tím něco? Ach, to je jednoduchá a zároveň složitá otázka, na kterou prostě neznám odpověď, protože samotnou duši by to asi začalo trhat na kusy, což je věc, které se chci vyhnout, alespoň do doby než to bude nezbytně nutné. Celý tento text, je zároveň možná až šíleně nesmyslný, protože se jedná o surové myšlenky mé duše, kterou v daný okamžik nedokáži mnohdy uchopit ani já a nechce se mi to tu upravovat do květnatých literárních útvarů, protože si to tyto výbuchy myšlenek ve vesmíru nezaslouží.

Dvacet čtyři – Zlomeno?

Zdravím všechny mé přisluhovače, démony a normální lidi co z nějakého důvodu chtějí číst následující slova. Circa před tři sta šedesáti čtyřmi dny jsem publikoval článek, teda spíše kousek depresivního textu s názvem „Dvacet tři – čas to zlomit“, kde si pozorný čtenář ……. no dobrá i nepozorný mohl všimnout, že jsem chtěl životní změnu. Docela dlouho se nic nedělo, bylo to nejspíš způsobeno mou lhostejností a rezignací na jakékoliv změny. Proč? S odstupem času mohu říci „Proto!“, bylo to prostě období, kdy jsem byl již znaven myšlenkami na světlejší zítřky a tyto myšlenky mě už spíše deprimovaly, než aby dodávaly odvahu k nějakému razantnímu kroku, který by odstartoval něco, něco lepšího, něco jiného, prostě něco co by nevypadalo jako plahočení se ve stejné životní bažině, kde jsem již stěží držel hlavu a duši nad hladinou a já se pomalu začal topit. Dost ale takového temného uvažování, protože dnes vám chci říct, že jsem nakonec z pomyslné bažiny vystoupil a jako bájný fénix znovu vzplanul z popela (ach ta květomluva), oproštěn od všeho špatného a konečně a nefalšovaně si užíval něčeho čemu se říká život. Ano žiji, nepřežívám a užívám. A co byla ta kouzelná přísada, co mi scházela abych utvořil dokonalý životní lektvar? Láska. Pravá, osudová, krásná, úžasná, životní (o úžasném humorném příběhu dvou zamilovaných introvertů jednadvacátého století někdy jindy). Víte, v dnešní době není asi nic těžkého najít si nějaký protějšek, jenom proto, že vám to společnost tak nějak vnucuje či nepřímo nařizuje, ale bohužel se mi zdá, že na pravou lásku se dnes tak nějak zapomíná, proto jsem byl mile překvapen, když jsem tu svou náhodně, osudově a krásně našel, tedy lépe řečeno sestoupila z nebes a to takovou náhodou, že výhra ve sportce je vůči tomu, velice pravděpodobná. A tak jsem potkal Lucku, bytost z nebes, zářící v mém Vesmíru jako životodárná hvězda. A konečné shrnutí? Je to skvělé, jsem šťastný, zamilovaný a na nějaký čas spokojený, protože vždy může být ještě lépe, ale také i hůře, je jen na nás jak si to utvoříme. Takže zvedám imaginární číši a připíjím na zdraví, štěstí a hlavně na prožívání života, protože přesně pro tohle tady jsme, abychom si užívali, nesvazovaly se podivnými pravidly společnosti, protože prostě proč, vždyť to nedává smysl, žít život, který není náš nebo se nám nelíbí. Sečteno, podtrženo, zlomil jsem to. PS: Ano už teď jsem si určil další cíl, obnova životních koníčků a dělání věcí co mě baví.

 

„Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…“

-William Shakespeare

Nucené konverzace

Anger_by_SliverQueen

Ano jak asi tušíte po dlouhé době je tu něco co mě štve. Jsou to nucené a vynucované konverzace, které nemají jediný atom smysluplnosti. Za normálních okolností jsem ochoten akceptovat u lidí se kterými si nemám co říci jejich potřebu blábolit o pitomostech, přičemž konverzace má takový smysl a cit, jako mrtvý kůň bez mozku. Většinou donutím protistranu ukončit rozhovor do dvou minut, odolní jedinci většinou vydrží minut pět. Nejsem v tomhle ohledu úplná černá díra a čeho je moc toho je příliš, takže prostě nastávají i situace, kdy nemám ani chuť odpálkovávat takové osoby svými velice vtipnými frázemi a prostořekostí. Pokud se dostanu do takového stavu, je zle, naštěstí v neštěstí má tento stav několik úrovní, ta první je prostě ignorace člověka, nebo prostá de-socializace, třebas narváním špuntů s oblíbenou hudbou do sluchovodů. Stupeň číslo dva nastává pokud není dostupná možnost stupně číslo jedna, v takovém případě na férovku řeknu, že nemám dobrou náladu, že to není jejich vina, ale bavit se prostě nebudu, protože bych byl otráven ještě více, než kdybych si strčil hlavu do plynové trouby. Bytosti reagující na světlo, to dokáží pochopit, ovšem pak je tu pár jedinců, kteří se snaží být spasiteli a psychology (i přes mé negativní reakce a zdvořilé odmítnutí) a tady nastává stupeň poslední, který zažívám jednou do pěti let. V tomto stupni se mi boří všechny vesmíry a záležitosti předávané již od dob homo sapiens a já začínám pomalu vařit a doutnat, sám sebe bych se v takovém stavu nechtěl potkat, protože hrozí na straně oběti, kterou si vyberu jako cíl svého průjmu emocí doživotní psychická újma. Ano celý tento blogový blitek je o tom, jak to vypadá, když si párkrát za život vyliji žluč, což u člověka bez žlučníku bývá věc nevídaná (<ironie>haha strašně dobrý vtip</ironie>). Konec, tečka to je celý můj problémek, který jsem měl potřebu momentálně ventilovat, protože taková situace nastala a já nechci, aby kdy znova nastala, musím se prostě naučit trošku lépe takové lidi filtrovat. Čekali jste snad nějaké inteligentní a smysluplné povídání s filosofickým nádechem? Hmmm protentokrát vás musím zklamat a poděkovat, pokud jste toto celé přečetli a ztratili kvůli mně pár minut svého drahocenného života, pardon ale ukradené minuty vám nevrátím. Je mi lépe? Postěžoval sis? ANO! Děkuji sám sobě, že takové věci umím někam ventilovat a nemusím se sžírat a užírat. Příště si povíme o nesmrtelnosti lidské duše a jiných kratochvílích.