Tanatofobie – Můj život ve strachu

img001_copy_copy_by_mynameisswann-d6kl5e8

Žil jsem docela nedávno (cca 1,5-2 roky zpět) v permanentním strachu, ale asi ne tak ledajakého, byla to až paralyzující tanatofobie. O co vlastně jde? Odpověď je nádherně jednoduchá je to strach ze smrti. Strach, který může vyvolat cokoliv od zaslechnutí hovoru dvou důchodců, že už to budou mít brzo za sebou až po banální jízdu autem, spouštěče u této fóbie jsou úplně všechny životní situace. Viz ta jízda autem jedete si posloucháte rádio užíváte si jízdu a zničeho nic vás napadne myšlenka co když se teď najednou vybourám a umřu? Nebo ještě lepší je když jdete po ulici a najednou si řeknete „Hergot co když najednou na zem spadnou jaderné bomby?“, vím zní to směšně až dětinsky takto uvažovat, ale je to bohužel vaše podvědomí co vám předhazuje tyto blbé otázky a nechá vás v nich ráchat se alespoň 5 minut než sejdou z mysli. Nejhorší pro mě byly asi stavy před usnutím, v této vzácné chvilce kdy si každý jiný normální člověk užívá pohodu a klid a čeká až ho náruč spánku přivine na svá teplá ňadra, já jsem  byl docela často paralyzován strachem a nechtěl jsem usnout protože jsem se bál, že ve spánku umřu a už se neprobudím. Bohužel tyto stavy byly nejhorší a nejčastější, protože v těchto chvílích mozek začíná vypínat své systémy a utlumuje činnost což způsobuje řešení myšlenkových konstrukcí až nevídaných. Například někdo řeší jaké krásné by to bylo mít tamtu holku, nebo jak postavit perpetuum mobile, jsou to stejné stavy jako když vás při sprchování nebo koupeli napadají úžasné věci hodné génia. A zatím co všichni usínali a řešili jak zabránit válkám nebo světovému hladu, já jsem přemýšlel jaká bude smrt a děsil se toho stavu nevědomí po smrti. Nakonec mě tyto děsivé stavy přivedly k hovorům s psycholožkou, kde jsem své stavy zmírnil na úplné minimum, každý k tomu musí dojít sám, já bohužel neznám příčinu mé tanatofobie (žádná tragická úmrtí v rodině či smrtelné ohrožení života), tudíž šance, že tyto stavy úplně eliminuji je mizivá, a někdy se holt připomenou, ale jsem rád že jsem si tím prošel naučil se je ovládat a odsunul je na druhou (kecám, na pátou až šestou) kolej. A co vy? Trpíte fóbií?

„Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.“ –Platón

4 thoughts on “Tanatofobie – Můj život ve strachu

  1. hmm. mívala jsem docela hodně živý sny o válce na pokračování. živý vjemy, jak na tebe někdo míří a výstřelem tě zabíjí, výbuchy domů, ve kterých byly děti a tak. nic moc. ale přešlo to. jakkoli mizivá se ta šance zdá (a dycky se to může vrátit, samozřejmě). nevím, co tím chcu říct, ale můj prvotní plán byl napsat ti, že máš dobrý fotky rozpadajících se továren!

  2. mam 30 roku a uz cca 4roky mam strach ze smrti. Nebojim se zeby me prejelo auto nebo zebych umrela na nemoc. Mam sileny strach z toho jak utika cas a ze se ani nenadeju zestarnu a umru a nastane proste konec. Nechci zemrit a nechci na to ani myslet ale nedari se. Kdyz usinam je to vazne hrozny pocit. Nastesti me pri uzkosti ze smrti zazil pritel jen jednou a byl zemne dosti vydeseny prtotoze nevedel jak mi pomoci. Rikala jsem si zebych se mela pridat k nejake sekte aby me sfanatizovala a tak abych verila ze po smrti je neco dal. Bohuzel neverim zeby se to nekomu povedlo. Je to priserny pocit kdyz vite ze nastane konec anic dal uz nebude. Vsechno pujde dal a vy uz nic nenadelate. Nebudete vedet jak bude zivot pokracovat dal. Proste konec. Jste na tomto svete a nikdo jiny uz nebude jak vy nikdo nebude umet to co vy ani uvazovat jak vy.
    Musim ted prestat psat komentar jinak do toho zase upadnu zacnu plakat a rozklepu se.

    • Jiří Čížek Jiří Čížek

      Ahoj, vím jaké to je zažívat, bohužel univerzální lék, či činnost, která by zvrátila ty návaly strachu neexistuje, důležité je v takových situacích přesměrovat mysl na něco nepodstatného či banálního. Tím se alespoň trochu zmírní ten ošklivý prožitek, který dokáže zamknout mysl a sevřít srdce. Každopádně doporučuji zkusit hledat sám sebe a porozumět své duši, proč přemýšlí nad tím, že může skončit a nic po tobě nezbude.

  3. U mě se tato fobie objevila někdy kolem desátého roku života. Večer jsem nemohla spát a když si ostatní děti hrály, já přemýšlela nad nicotou, cítila se bídně a brečela. Bylo mi úzko a tento pocit bych nikomu nepřála. Potom, nevím proč a nevím jak, tato fobie jaksi vymizela a vrátila se až kolem šestnáctého roku v podobě menšího strachu a to i přesto, že během té „klidné“ doby mi zemřel jeden z rodičů. Mám pocit, že tato ztráta mě zocelila a teď se uklidňuji představou, že se po smrti s rodičem setkám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..