Už nadešel ten čas. Plížil se dlouho, ale jistě, jako zápach ze stoky, který udeří až nastane to sychravé ráno, kdy je obloha šedivá. Příroda začne hrát všemi barvami smrti a v tobě se začne v posledních podzimních paprscích slunce viditelně snášet prach z tvé duše.
Nastal čas, kdy je třeba trochu poklidit v duši, zrevidovat dosavadní zkušenosti, chyby a pochyby. Rok hodně vzal, něco málo dal. Stojí to za to? Nevím. Nejsem ten správný člověk, který by to měl rozhodnout. Některých událostí si nesmírně vážím, že se staly, některé byly pokryté černým suknem smutku, ale stát se měly. Možná dřív, ale nakonec se staly.
Stal se menší smutný zázrak, já si uvědomil co od života chci. Pro někoho zjištění převratné. Pro mě s pachutí, která připomíná, když si otevřeš skvělé víno, ale v záplavě chutné radosti ti zbyde na jazyku ten odporný tón siřičitanu.
A tak jsem tu, v podzimním období, vynáším ven z duše nepořádek, zametám strach a celý špinavý popotahuji se slzami v očích. Nejspíš to bude z toho prachu, určitě mám alergii.
Do čistšího koutu mého duševního pokoje se vlévá to krásné hřejivé teplo. Na okamžik, krátký okamžik se cítíš šťastný. Ale jak se tak mění čas, hodiny se přetáčejí, začíná únava. Lehneš si na kanape, není moc pohodlné, ale při zavřených očích se usměješ, jak tě pohladí po obličeji poslední teplá ruka slunečního svitu. Oranžová barva ti dává jasný signál, že už moc dlouho nevydrží. "Ještě chvíli prosím" - pomyslíš si, ale Podzim je neúprosný.
Je ti zima, snažíš se najít si nějakou hřejivou deku, která by udržela poslední zbytky. Bohužel, není tu, nikdo, nic. Jen ty trocha beznaděje a obloha, kterou začíná opouštět poslední kus blankytné modři a nastupuje těžká šeď, kterou znáš z bitevních lodí, letadel a smutku.
Nechal jsi pootevřené dveře, ne protože si nepozorný, ale víš, že další host by se dostal dovnitř tak jako tak. Ona se nezve, ona přichází. Madam Nicota vklouzne ladným pohybem dovnitř a podívá se na tebe, jako starý přítel a pokyne hlavou.
Přilehne k tobě na kanape a cítíš, jak projede celým tvým tělem. Ovine se kolem tvé páteře, jako had na Aeskulapově holi, ale víš, že to není znamení úlevy. Dře se šupinatým tělem o míchu a nervová zakončení, jako jemný smirkový papír. Nicota tě prostoupí, je tady s tebou. Dá ti polibek, ale víš, že je to jenom zakousnutí hadí hlavy do nervové soustavy. "Budu tu s tebou, stejně jsem to jediné co máš, budeme přátelé" - praví klidným hlasem a ty souhlasíš, nic jiného ti nezbývá.
Vítejte madam Nicoto, čekal jsem na Vás, letos jste mě zastihla nepřipraveného, ani čaj sem si nestihl uvařit.
"Netřeba, můžeš mi místo toho povyprávět, jak jsi byl šťastný."