Zbloudilá duše co pluje samotou a je k tomu ještě trapná. Ubohost. Slovní zásoba, kterou v posledních letech nedoplňuji a neobnovuji nestačí na popis toho jak moje duše patetická je. Jsem idiot, pitomej a hloupej idiot! Proč stavím lidi do situací na které nemám nárok. Vyklopíš na někoho city, pocity, jako talíř s horkou polévkou a čekáš jako co? Pak se sám válíš ve střepech a divíš se, že to bolí. Krátkou životní řekou pluješ sám. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Neúnosné, obtížné. A co? Koho to zajímá?
Tu a tam se někdo od břehu přiblíží, duše. Duše které chci mít s sebou, ne to je moc majetnické, nejsem Charón. Chci aby tyto duše cestovaly společně a svobodně se mnou, dlouho a daleko. Možná bychom se i společně podívaly na západ slunce za obzorem životní řeky. Hloupej pitomej idiote! Těch duší bylo málo, setsakramentsky málo. A řeka dál plyne. Spočítám je na prstech jedné ruky, která se opřela o běžící cirkulárku. Všechny si je pamatuji, každý okamžik, každý detail. Duše, které vyzařují klid, mír a pravé přátelství, ne to z televizní reklamy. Shodíš poslední společenské masky, které tam stejně od podvědomí máš a neříkej, že ne. Například Anet. Ne že by těch příkladů mohlo být hodně. Tak nějak cítíš, že jste se měli potkat. Duše z břehu. Jenomže, protože jsem hloupej pitomej idiot, tak jdu s horkou polévkou a snažím se neklopýtnout. Smůla, nezavázal jsem si tkaničky. Občas se směješ, ale víš, že duše ti přes ten smích prosvítá, jako kůže přes mokré triko. Oděn do radosti a přesto smutně nahý.
Pak stojíš ve vlaku, hledíš na svůj odraz a čteš "V případě potřeby rozbít sklo".